Kuriózní experimenty: Umělé ochlazování Země

Problematika globálního oteplování se stále více dostává do popředí zájmu odborníků z nejrůznějších oborů. Zatímco se jedni snaží vymyslet, jak odstranit jeho příčinu, tj. přílišnou produkci skleníkových plynů, jiní přemýšlejí o tom, jak bojovat s jeho následky, neboli jak ochladit Zemi.

Jedním z možných scénářů umělého ochlazování Země je rozprašování sulfátových aerosolů do stratosféry. Díky tomu by mělo k Zemi pronikat menší množství slunečního záření, v důsledku čehož by se nejen zastavilo další oteplování zemského povrchu, ale dokonce by se jeho stávající teplota dala snížit na přijatelnou hodnotu. Zní to jako sci-fi, ale může to být realita.

Podle studie Wakea Smithe z Yaleovy univerzity a Gernota Wagnera z Harvardovy univerzity by tento scénář byl nejen prakticky proveditelný, ale dokonce překvapivě levný. Smith a Wagner to dokládají svými výpočty, které provedli na základě simulace geoinženýrského projektu, který by mohl být hypoteticky spuštěn ode dneška za 15 let. Cílem tohoto projektu by bylo zpomalení oteplování zemského povrchu na polovinu oproti současnému stavu, a to v důsledku distribuce sulfátového aerosolu do atmosféry ve výšce 20 km nad zemí. Smith a Wagner počítají také s tím, že by bylo nutné vyrobit speciální letadla, která by byla schopná rozprašovat sulfátový aerosol v takových výškách. Podle jejich výpočtů by bylo třeba, aby letadla za tímto účelem vzlétla zhruba 4000krát do roka.

Celkové náklady na projekt přitom badatelé vypočítali na 2 – 2,5 miliardy dolarů ročně, což je suma, která je v celosvětovém měřítku zanedbatelná, a zároveň je podstatně nižší, než investice do opatření vedoucích ke snížení produkce skleníkových plynů. Na první pohled nám tedy nic nestojí v cestě k lepším zítřkům, jenže tato pohádka má také svá ALE.

Rozprašováním sulfátových aerosolů se totiž neodstraní příčina globálního oteplování. Toto opatření by fungovalo jenom jako náplast, která zakryje ránu, aby ji chránila před škodlivými vlivy zvenčí. Snížilo by se sice množství slunečních paprsků dopadajících na zemských povrch, ale nezabránilo by se tím dalšímu okyselování oceánů, které bychom se museli naučit řešit. Sírany by se navíc musely do atmosféry dodávat trvale, jinak by Země byla vystavena nikoli postupnému, ale šokovému oteplení, což by mělo fatální následky. K takovému výpadku by přitom mohlo snadno dojít např. v důsledku válek, krizí, živelných katastrof nebo jiných nepředvídatelných událostí. Navíc je vysoce pravděpodobné, že by rozprašování sulfátů do atmosféry negativně ovlivnilo srážkové úhrny (to lze ostatně pozorovat i při velkých sopečných erupcích), a řada lokalit by tak zřejmě byla nucena čelit katastrofálnímu suchu.

Samozřejmě lze namítnout, že by se toto opatření dalo využít třeba jen jako dočasná ochrana, abychom získali čas, než dokážeme efektivně snížit množství skleníkových plynů v atmosféře. Jaká je ale pravděpodobnost, že lidé budou mít větší motivaci řešit příčinu globálního oteplování, zatímco budou schovaní po sulfátovým deštníkem, když ani dnes, kdy začínáme skutečně pociťovat první dopady změny klimatu, nejsou mnohé státy ochotné situaci řešit a spíše než na udržitelný rozvoj se koncentrují na neustálé zvyšování produkce bez ohledu na následky?

Zajímáte se o stav klimatu a o udržitelný rozvoj? Máte chuť podílet se na hledání nových řešení při výrobě a distribuci energie s ohledem na životní prostředí? Přihlaste se ke studiu na Katedře elektroenergetiky a ekologie na Fakultě elektrotechnické Západočeské univerzity v Plzni.

 

 

Zdroj: https://iopscience.iop.org/article/10.1088/1748-9326/aae98d/meta#erlaae98dt2fna

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *