Jazyky jako japonština, turečtina, korejština, mongolština či tunguzština vycházejí zřejmě z původní mluvy pěstitelů prosa, kteří před 9 tis. lety obývali úrodnou oblast severovýchodní Asie. Nová studie zpochybňuje dosavadní hypotézu o rozšíření těchto jazyků pastevci před 4. tis. lety.

Původ a rané rozšíření těchto jazyků, někdy označovaných jako altajské, patří k jedné z nejdiskutovanějších otázek asijské prehistorie. Jazyky mají mnoho společného, což je jistě do velké míry způsobeno pozdějšími kulturními kontakty. Přesto výzkumy ukázaly, že mají společný původ. Kdy a kde tomu tak bylo, však zůstávalo dosud nejasné. Tým vedený lingvistkou Martine Robbeets z Institutu Maxe Plancka v Jeně nyní spojil lingvistické, archeologické a genetické metody a ukázal, že společný původ lze vysledovat až k prvním zemědělcům, kteří od neolitu (mladší doba kamenná) obývali oblast kolem řeky Liao Che a Amur (dnešní severovýchodní Čína a jihovýchodní Rusko).

Pro lingvistickou část studie byly využity slovníky a terénní práce, díky nimž byl získán rozsáhlý soubor 3 193 údajů představujících 254 základních pojmů slovní zásoby pro 98 tzv. altajských jazyků, včetně dialektů a historických jazykových variant. Zatímco mnohé z těchto termínů byly pravděpodobně převzaty později, vědci byli schopni identifikovat určitou část základní slovní zásoby, která je podobná ve všech jazycích a s vysokou mírou pravděpodobnosti se vrací ke společnému původnímu jazyku. Tato slova se týkají zemědělství a textilní výroby – např. pole, sít, mlít, tkát. Slovo pro proso je také součástí tohoto základního slovníku, zatímco názvy pro jiné obiloviny jako je rýže a pšenice, nikoli.

To je v souladu s archeologickými nálezy, podle kterých lidé v západním povodí řeky Liao Che asi před 9 tis. lety pěstovali proso a vyráběli tkané oděvy, zatímco jiné plodiny začali pěstovat až mnohem později. Ukazují to rozbory publikovaných dat z 255 archeologických lokalit z neolitu a doby bronzové z oblasti severní Číny, jihovýchodního výběžku Ruska (okolí Vladivostoku), z Koreje a Japonska. Součástí byla např. datace 269 pozůstatků raných plodin. Podle vědců vedlo pěstování prosa k nárůstu populace. Zemědělci se tak rozšířili do nových oblastí, kde vytlačili místní lovce a sběrače a jejich jazyky. Kultura pěstitelů prosa se poté rozdělila na dvě větve, které se následně jazykově vyvíjely odděleně. Japonština a korejština vznikla z jedné větve, turečtina a mongolština z druhé. Výzkumy také potvrdili, že pěstování rýže a pšenice se na Korejský poloostrov a do Japonska rozšířilo před 3 tisíci lety.

Hypotézu o původu uváděných jazyků podporují i výsledky genetiky. Vědci provedli analýzu ostatků 19 dávných obyvatel oblasti kolem Amuru, Koreje a několika japonských ostrovů. Zkombinovali ji s již publikovanými genomy obyvatel východoasijských stepí, západního povodí řeky Liao Che, Amuru, Žluté řeky a dalších sousedících oblastí, kteří žili před 300 až 9 500 lety. Data porovnali se 194 dnešními populacemi Eurasie a zjistili, že všichni mluvčí zmíněných jazyků mají společnou genetickou složku, takzvaný „amurský původ“. Genetické analýzy také ukazují až pozdější prolínání s lidmi z jiných oblastí Asie, což naznačuje, že rozšíření takto mluvící populace se časově shodovalo s počátky zemědělství. Impulzem pro tuto studii byly právě nedávné pokroky v genetice kosterních pozůstatků, které otevřeli možnosti k přezkumu pohybu lidí, jazyků a kultur napříč Eurasií.

Pro závěry studie byla rozhodující kombinace více vědeckých metod. „Jedna disciplína sama o sobě nemůže přesvědčivě objasnit hlavní otázky šíření jazyka, ale dohromady tyto tři obory zvyšují věrohodnost a platnost takového scénáře,“ říká Robbeets. Autorka také upozorňuje, že závěry mohou změnit pohled na vlastní identitu, což nemusí být vždy snadné. Znovu se potvrzuje, že historie všech jazyků, kultur a národů je historií vzájemného ovlivňování a prolínání.

Zdroje:

https://www.wissenschaft.de/geschichte-archaeologie/wie-sich-transeurasische-sprachen-verbreiteten/

https://www.nature.com/articles/s41586-021-04108-8