Říká se, že sami sobě býváme nejpřísnějším kritikem. Nejtvrdším trenérem. Máme svůj vnitřní hlas, který nám je oporou. Pomáhá nám reflektovat problémy, radí nám a žene nás dál.

Dlouho se mělo za to, že každý z nás vede vnitřní monolog. Vědci z Laboratoře pro psychologii a neurologický výzkum ve francouzském ústavu CNRS tuto domněnku nyní vyvrací. Ne každý totiž zpracovává životní podněty v podobě slov či vět.

Při vnitřním monologu svůj hlas téměř “slyšíme”. Bývá artikulovaný a intonuje, takže z něho dokážeme vyčíst emoci – výčitku, starost, vztek. Vnitřní hlas mají některé děti už v pěti letech a objevily se studie, které se jeho fonetickou obdobu snaží doložit už u roku a půl starých jedinců.

Podle Hélène Lœvenbruck z výše zmíněného výzkumného ústavu se na tento monolog můžeme dívat ve třech rozměrech. Prvním je tzv. dialogičnost. Ukazuje, zda je přemýšlení u osoby v danou chvíli spíše monologem nebo nese prvky dialogu. 

Druhým aspektem je zhuštění. To říká, jak je naše vnitřní rozjímání upovídané. Občas přemýšlíme v útržcích či slovech, jindy ve větách i celých odstavcích.

Třetí dimenzí je úmyslnost, tedy míra záměru. Jsou chvíle, kdy se k vnitřnímu rozhovoru uchylujeme úmyslně, v jiných situacích přijde bezděky nebo v návaznosti na nesouvisející téma.

Jsou ale také lidé, kteří vnitřní hlas úplně postrádají. Přičítá se to poruše známé jako afantazie. Jedinci s touto poruchou mají problém vizualizovat myšlenky – nedovedou si například vybavit, jak vypadá jejich vlastní kuchyň. Většina z nich neprožívá ani vnitřní monolog.   

Zdroj: www.livescience.com

Titulní obrázek: Pixabay