Lidé, kteří se potápějí do velkých hloubek, pečlivě dbají na to, aby se k hladině nevrátili příliš rychle. Příliš rychlým vynořením by totiž riskovali dekompresní nemoc, která vzniká v důsledku poklesu tlaku, při němž dochází k nahromadění bublin dusíku v krvi. To může mít fatální následky, o čemž se  na vlastní kůži přesvědčil i  nyní mediálně známý peruánský rybář Alejandro Ramos Martinez, kterému se po příliš rychlém vynoření při potápění do velké hloubky tělo nafouklo doslova jako balón. Lachtani se však takto potápějí běžně, aniž by to na jejich organismu zanechalo neblahé následky. Jak je to možné? Popírají snad přírodní zákony?

Samozřejmě, že ne. Vědci z týmu Brigitte McDonald ze Scripps Institution of Oceanography v San Diegu zjistili, že lachtani ovládají speciální techniku potápění. Jejich tajemství spočívá v tom, že jim při ponoru do velké hloubky automaticky splasknou plíce. Tím se omezí přísun dusíku do krve, což je účinná prevence vzniku dekompresní nemoci.

Aby vědci přišli této záhadě na kloub, zavedli samici lachtana kalifornského do krevního oběhu sondu, která měřila množství kyslíku v krvi, a na tělo jí připevnili hloubkoměr s vysílačkou. Ukázalo se, že při ponoru do zhruba 220 metrů už v plicích nedochází k žádné výměně plynů, protože orgán splaskl a nepracuje. Tím se zabrání přísunu dusíku do krve. Lachtani se pak dále potápějí až do hloubky kolem 500 metrů. Při cestě zpět se plíce ve 220 metrech pod hladinou opět nafouknou a začnou normálně fungovat. K tomu slouží vzduch uchovaný v horních cestách dýchacích. Ten zároveň zajistí obnovení zásobení organismu kyslíkem.

 

Zdroj: Royal Society: Biology Letters; doi: 10.1098/rsbl.2012.0743