Víte, co znamená gyotaku? Kde, kdy a proč vzniklo? K čemu se používalo? A že si jako kulturní odkaz zachovalo své kouzlo až do dnešní technické doby?
Potřebujeme-li dnes zaznamenat údaje o velikosti a druhu chycených ryb, je to jednoduché. Máme k dispozici celou řadu technických vymožeností, které nám pomáhají nejen s grafickým záznamem, ale také s ukládáním dat a jejich šířením.
OTISK PŘEDMĚTU místo TEXTU
V Japonsku si však v devatenáctém století dokázali poradit i bez moderních technologií pro záznam. A to navzdory tomu, že i tamní písemný systém je velmi složitý. Jako takový nebyl vždy každému dostupný a v běžném životě se tedy většina lidí musela obejít bez jeho znalosti. Pro zaznamenávání velikosti a druhu ryb proto vyvinuli svéráznou výtvarnou techniku zvanou gyotaku.
Gyotaku je složenina slov gyo (ryba) a taku (otisk). Rybáři potřeli rybu inkoustem sumi a pečlivě ji zabalili do tradičního papíru washi, který má sám své místo v seznamu památek UNESCO jako součást japonského kulturního dědictví. Vznikl tak jednoduchý otisk, který se využil jako záznam o úlovku. Inkoust byl čistě přírodní a po omytí se ryba prodala k přípravě a konzumaci.
Od praktického záznamu k umění
Technika se dále zdokonalovala a z jednoduchých otisků se vyvinula podrobnější vyobrazení. Na sklonku období Edo ve druhé polovině devatenáctého století začal zručné gyotaku umělce do svých služeb najímat pan Sakai, panovník prefektury Yamagata a vášnivý rybář. Obrazy s otisknutými rybami si pak zdobil svůj palác.
Popularita gyotaku později ožila ve formě svébytné výtvarné techniky. Kromě ulovených ryb využívá štětců, papíru washi, inkoustu sumi nebo speciálních barev. Atmosféru díla korunuje tradiční japonská červená razítková pečeť hanko se znaky obsahujícími podpis autora.
Metody tvorby gyotaku a jeho místo v moderním umění
Gyotaku lze vytvářet dvěma hlavními způsoby. Při přímé metodě nanášíte pigment rovnou na připravenou rybu a otisk pořídíte přiložením vlhčeného papíru na ni. Při použití nepřímé metody přitisknete a rýžovou pastou přilepíte papír, hedvábí nebo jinou vhodnou textilii k rybě a pomocí bavlny zabalené v hedvábí opatrně nanášíte pigment. Takto vzniklá díla se vyznačují velmi propracovaným detailem.
Dnes existují ke gyotaku různé přístupy a jednotliví umělci pomocí této techniky vyjadřují své vlastní postoje.
Například japonský výtvarník Naoki Hayashi dodržuje původní postup „chytit, otisknout, sníst“. Podle něj se totiž jedná o základní filozofii celého gyotaku.
Jiný přístup zvolila Heather Fortner. Pro svá gyotaku sbírá mrtvé ryby a mořské tvory z pláže. Každý kus ve svém díle použije vícekrát. Ryba jí poté poslouží jako hnojivo na zahradě. Umělkyně přidává do obrazů vodní flóru a další prvky, aby rybám metaforicky vrátila život v jejich přirozeném prostředí. Svým uměním chce upozornit na narušení ekologické rovnováhy nadměrným rybařením.
Pokud si tuto neobvyklou výtvarnou techniku chcete vyzkoušet, Heather Fortner dokonce zveřejnila video s velmi srozumitelným návodem, jak při tvorbě gyotaku postupovat.
