V souvislosti s probíhajícím válečným konfliktem na Ukrajině zaznívají z úst čelných představitelů obou znesvářených stran často odkazy na rusko-ukrajinskou historii. Nezřídka jsme přitom však svědky překrucování historických faktů za účelem manipulace s veřejným míněním. Jak v takovém případě odlišit informace od dezinformací?
Jedině tak, že budeme znát fakta. A proto jsme se vydali na katedru historie Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni, abychom se seznámili s historií Ukrajiny a s vývojem rusko-ukrajinských vztahů v průběhu staletí.
V následujícím videu se dozvíte základní informace o této problematice. Pokud byste chtěli jít více do hloubky, určitě si nenechte ujít článek níže, který vznikl ve spolupráci s historikem a uznávaným odborníkem na moderní dějiny PhDr. Miroslavem Breitfelderem, Ph.D.
Od Vikingů ke Kyjevské Rusi
Ukrajinské dějiny sahají až do raného středověku, kdy do míst obývané Slovany a Chazary pronikli Vikingové, kteří se stali zakladateli prvních zdejších států.
Tito Vikingové bývali označováni jako Rusové. Jeden z nich, kyjevské kníže Waldemar, se dal roku 988 pokřtít a oženil se s byzantskou princeznou Annou. A tak se z Waldemara stal Vladimír I., zakladatel Kyjevské Rusi, k níž se jako ke svému státu hlásí Rusové, Ukrajinci i Bělorusové. Tento stát, který byl spíše volnou konfederací, se relativně záhy rozpadl a v roce 1240 se stal kořistí mongolských nájezdníků.
V šedesátých letech 14. století se větší část někdejší Kyjevské Rusi stala součástí polsko-litevského soustátí, zatímco okrajová území se dostala pod vliv moskevského knížectví, do něhož se přesunulo i centrum pravoslavné církve.
Kozácký hetmanát
Myšlenka „Ukrajiny“ jakožto označení pro některá území někdejší Rusi znovu vyvstala po roce 1569 se změnou politického vztahu mezi Litvou a Polskem. Polské království a litevské velkoknížectví onoho roku utvořily ústavní unii obou panství a během vyjednávání se většina území dnešní Ukrajiny přesunula z litevské do polské části nového společného útvaru. Neshody mezi polskou šlechtou a ukrajinskými kozáky postupně vedly k ustavení nezávislého kozáckého státního útvaru na dolním Dněpru – tzv. hetmanátu Zaporožská Síč. Ukrajinská historiografie tradičně považuje tento útvar za raně novověký ukrajinský stát a záporožské kozáky za Ukrajince.
Kozáckým hejtmanem byl v té době Bohdan Chmelnyckyj. Ten v roce 1648 vyvolal protipolské povstání, které posléze vyústilo ve snahu vytvořit ukrajinský stát. Protože však Chmelnyckyj věděl, že trvale se Polákům neubrání,rozhodl se požádat o pomoc svého východního souseda – Rusko. Tato pomoc ale nebyla zadarmo – ruský car Alexej Michajlovič žádal, aby se mu kozáci podrobili. 18. ledna 1654 Chmelnyckyj a tzv. kozácká staršina (jakási kozácká šlechta) na shromáždění (radě) ve městě Perejaslav souhlasili s přijetím svrchovanosti ruského cara výměnou za spojenectví proti Polákům a s výhradou, že jim bude v plném rozsahu ponechána dosavadní samospráva.
Ukrajina za rusko-polské války
V důsledku „Perejaslavské rady“ vypukla rusko-polská válka, jež skončila v roce 1667 kompromisním mírem, na základě kterého byla Ukrajina rozdělena: Rusko získalo území na levém břehu Dněpru včetně města Kyjev, území na pravém břehu bylo ponecháno Polsku. V rámci postupného ruského pronikání k Černému moři a v důsledku trojího dělení Polska v letech 1772–1795 se sice postupně do rámce ruského státu dostala i větší část pravobřežní Ukrajiny, avšak dlouhodobě odlišný vývoj obou částí je dodnes patrný.
Ukrajinské národní obrození
Moderní ukrajinský národ se formoval – podobně jako řada dalších evropských národů, včetně českého – v 19. století. Ukrajince a Rusy sice spojovala pravoslavná víra a jazyková blízkost, avšak to se ukázalo jako nedostatečné pouto: ukrajinská identita se nejpozději od čtyřicátých let 19. století postupně začala formovat v opozici k identitě ruské. Ruská vláda však proti tomu ostře zasáhla. V roce 1873 a opět v roce 1876 vydal car Alexandr II. dokonce zvláštní nařízení, kterým bylo zakázáno tisknout knihy v ukrajinštině nebo ukrajinské knihy dovážet ze zahraničí. Zakázáno bylo také vydávání jakýchkoliv ukrajinských novin. Ukrajinské národní hnutí se proto přesunulo do mnohem svobodnější rakouské Haliče.
Rozdělení Ukrajiny mezi Sovětský svaz a Polsko
Po ruské únorové revoluci vznikla v březnu 1917 v Kyjevě centrální rada, která v srpnu prohlásila Ukrajinu autonomní součástí Ruska. Avšak po bolševickém puči vyhlásila tato rada 28. ledna 1918 nezávislou Ukrajinu ukrajinskou lidovou republikou. Vítězné mocnosti první světové války ale žádný ukrajinský nárok neuznaly.
V Kyjevě se následně mnohokrát měnili jeho dočasní dobyvatelé: Rudá armáda a její bělogvardějští protivníci, ukrajinská a polská armáda. Ukrajinské vládní úřady v tísni uzavřely spojenectví s nově nezávislým Polskem a v květnu 1920 polská a ukrajinská armáda společně obsadily Kyjev. Když Rudá armáda provedla protiútok, ukrajinští vojáci po boku Poláků došli až do Varšavy. Pak ale Polsko a bolševické Rusko roku 1921 podepsaly v Rize mírovou dohodu a území, jež ukrajinští aktivisté považovali za svá, byla rozdělena. Území, které bylo součástí carského Ruska, zůstalo do roku 1922 formálně nezávislou Ukrajinskou sovětskou republikou a na konci roku 1922 bylo začleněno do vznikajícího Sovětského svazu. Halič a západní Volyň připadly novému polskému státu.
Boj za ukrajinskou nezávislost na území Polska
Boj za samostatnou a nezávislou Ukrajinu pokračoval z exilu. V roce 1929 byla ve Vídni založena Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), jejímž prvním předsedou se stal Jevhen Konovalec. Nešetřila přitom životy svých nepřátel, ani těmi svými, využívala i teroristických metod. Známým se stal především atentát na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého v roce 1934, který přitom představoval zastánce smířlivějšího přístupu Poláků k ukrajinské menšině v meziválečném Polsku. Za organizování tohoto atentátu byl zatčen i mladý Stepan Bandera. Původně byl dokonce odsouzen k trestu smrti, trest mu však byl zmírněn na doživotí.
Ukrajina v područí Sovětského svazu
Na území sovětské Ukrajiny však byly podmínky nesrovnatelně horší. Ekonomické a kulturní ústupky, poskytnuté Ukrajincům po ovládnutí země bolševiky byly pouze dočasné a na konci 20. let, poté, co Stalin upevnil svoji moc, byl zahájen masivní útok proti všemu ukrajinskému.
Vyvrcholil uměle vyvolaným hladomorem v letech 1932 a 1933. Dle počtu obětí – odhady se pohybují mezi třemi až čtyřmi miliony mrtvých – lze jednoznačně hovořit o genocidě, která z kolektivní paměti Ukrajinců nevymizela dodnes. V důsledku hladomoru se některé oblasti Ukrajiny prakticky vylidnily, což je i případ Donbasu, kam později přišli z Ruska noví kolonisté.
Okupace Ukrajiny nacistickým Německem
Bolševický teror však hladomorem neskončil – formální rozšíření Ukrajiny po paktu Hitlera se Stalinem na tom nic nezměnilo, spíše naopak, a tak není divu, že část Ukrajinců zpočátku vnímala příchod německé Wehrmacht jako akt osvobození. Ve Lvově se dokonce část OUN pod Banderovým vedením pokusila vyhlásit ukrajinskou státní suverenitu. Nezávislost ovšem němečtí okupanti strpět nehodlali. Poté, co Bandera odmítl toto vyhlášení revokovat, byl zatčen a převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen.
Adolf Hitler v Ukrajině viděl obilnici, která by zabránila jakékoli blokádě a vyhladovění Německa, proto bylo ovládnutí ukrajinské černozemě jeho válečným cílem. Ukrajinské obyvatelstvo však pro něj žádnou hodnotu nemělo. Německá okupace, zahájená roku 1941, přinesla smrt více než tří milionů obyvatel sovětské Ukrajiny včetně asi 1,6 milionu Židů, které povraždili Němci, místní policisté a příslušníci domobrany. K těmto ztrátám lze přičíst ještě zhruba tři miliony obyvatel sovětské Ukrajiny, kteří padly ve válce v řadách Rudé armády.
Ukrajinská povstalecká armáda
Vojenskou odnoží OUN se v průběhu druhé světové války stala v roce 1942 Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), která vládla rozsáhlému teritoriu, na něž už nacistická okupační správa svými silami nestačila.
UPA bojovala proti všem: proti nacistické okupační správě, polským odbojovým organizacím i sovětským partyzánům. Část hnutí přitom sympatizovala s fašismem (na což je dodnes upozorňováno) a ve snaze dosáhnout „etnicky čistého území“ ve Volyni a později i v Haliči rozpoutala masakry proti polským rolníkům.
Válečné operace na území Sovětského svazu pokračovaly i po skončení druhé světové války, kdy povstalecké oddíly bojovaly proti sovětské moci na Ukrajině, v Pobaltí i na dalších územích. Jen v těchto regionech padlo 200 000 povstalců. Dalších 340 000 povstalců padlo do zajetí a bylo odsouzeno na 20 – 25 let do sovětských koncentračních táborů.
Ukrajina po II. světové válce
V roce 1945 byla k Ukrajině v hranicích z roku 1940, tedy v hranicích po paktu Stalin – Hitler, připojena Podkarpatská Rus. V roce 1954 se území Ukrajiny rozšířilo ještě o Krymský poloostrov, který Nikita Sergejevič Chruščov jakožto první tajemník ÚV KSSS odebral Rusku (RSFSR) a předal jej Ukrajinské sovětské socialistické republice. Sovětské vedení tehdy využilo této příležitosti k tvrzení, že Ukrajina a Rusko sdílejí společný osud. Jelikož právě na rok 1954 připadalo 300. výročí dohody, v níž se kozáci spojili s ruským carem proti polsko-litevské unii, objevily se na sovětském trhu dokonce krabičky cigaret s potiskem „300 let“.
Rozpad Sovětského svazu
Rusifikace Ukrajiny pokračovala až do nástupu Michaila Gorbačova. Výbuch v černobylské jaderné elektrárně v roce 1986 a lhaní o jeho důsledcích na Ukrajině však významně zdiskreditovaly sovětské vedení a mimo jiné oživily debatu o tom, jak se Sovětský svaz zachoval k Ukrajině během hladomoru ve 30. letech.
Významným předělem se stal pokus o protigorbačovovský puč, jehož cílem bylo zastavit jakékoli reformy a vrátit moc do rukou staré komunistické gardy.
Nechtěným důsledkem byl mocenský vzestup Borise Jelcina, který spolu s ukrajinským prezidentem Leonidem Kravčukem a předsedou Nejvyšší rady Běloruska Stanislavem Šuškevičem podepsal 8. prosince 1991 smlouvu u ukončení existence Svazu sovětských socialistických republik. Všechny tři státy si přitom navzájem uznaly existující hranice. V následném referendu se 75% obyvatel Ukrajiny vyslovilo pro nezávislost své země.
Nejdůležitější starostí nového státu pak bylo zajištění jednoty a územní celistvosti rozlehlého a dosti různorodého státu a vytvoření ukrajinského politického národa.
Nový začátek
Přerod od sovětských pořádků k pluralitní společnosti a tržní ekonomice byl – podobně jako v Rusku – komplikovaný, provázený korupcí a zločiny. Majetek si z velké části rozdělily oligarchické klany, které výrazně zasahovaly i do politiky. Mocenské změny však probíhaly bez použití násilí.
Po zfalšovaných volbách, které s podporou Moskvy údajně vyhrál Viktor Janukovyč, došlo na Ukrajině k masovým protestům a Janukovyč musel odstoupit. O rostoucí kvalitě ukrajinské demokracie svědčí i to, že v roce 2010 byl – tentokrát již regulérně – zvolen znovu. Svůj úřad však vykonával výlučně ve svůj osobní prospěch.
Když v roce 2014 navíc po rozhovoru s ruským prezidentem Putinem odmítl podepsat přislíbenou asociační dohodu s Evropskou unií, vyšli ukrajinští občané na hlavní kyjevské náměstí Majdan znovu. Janukovyč se pokusil demonstrace krvavě potlačit, avšak jeho pokus nevyšel. Janukovyč následně ze strachu uprchl do Ruska. Novým ukrajinským prezidentem byl zvolen Viktor Juščenko, který vzápětí asociační dohodu s EU podepsal.
Anexe Krymu
Již od rozpadu Sovětského svazu byly vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou napjaté. Ruští politici, stejně jako ruská veřejnost, nikdy nebrali ukrajinskou nezávislost vážně.
Důkazem toho je i Putinův rozkaz z února roku 2014, kdy se rozhodl využít momentálního oslabení ukrajinského státu a zmocnit se poloostrova Krym. A to navzdory faktu, že Krym byl jak v roce 1991, tak v roce 1994, kdy se Ukrajina na nátlak USA a Ruska vzdala za garanci územní celistvosti jaderných zbraní, uznán jako součást Ukrajiny.
Okupaci Krymu Rusko dlouho vydávalo za spontánní akci místních ruskojazyčných obyvatel, údajně utiskovaných Kyjevem. Invazi ve skutečnosti tajně provedly mnohatisícové jednotky ruské armády, ovšem bez označení a distinkcí. Po zahájení invaze prohlásilo ruské vedení, že Ukrajina nepředstavuje suverénní stát. Ukrajinská armáda ve snaze zabránit krveprolití na agresi nereagovala. Po zfalšovaném referendu Krym požádal o přijetí do Ruské federace a Putin této prosbě dle očekávání vyhověl.
Válka v Donbasu
Ještě v témže roce zahájilo Rusko další agresi proti Ukrajině, tentokrát na jihovýchodě ukrajinského státu – v průmyslovém Donbasu – s cílem získat pro Rusko přístup na Krym po souši. Jako záminka mělo posloužit ruskojazyčné obyvatelstvo, údajně utiskované ukrajinskými úřady i ozbrojenými složkami.
1. března 2014 dostali proruští separatisté rozkaz, aby přikročili k pouličním nepokojům, zabrali budovy místní správy, vyhlásili samostatnost a požádali Rusko o pomoc. Místní byli nuceni se přichystat na ruskou invazi. Ve snaze ji odvrátit napsali Putnovi, že žádnou ochranu nepotřebují.
Začátkem května 2014 se v ulicích ukrajinského města Oděsa střetly proruské a proukrajinské skupiny. Obě strany používaly při boji zápalné lahve, tzv. Molotovovy koktejly. Část proruských násilníků se následně stáhla do budovy odborů, kde bitva pokračovala. V důsledku použití zápalných lahví vypukl budově požár, při němž uhořelo mnoho proruských “bojovníků”. Tím ruský pokus vyprovokovat vzpouru ruskojazyčného obyvatelstva v této části země v podstatě skončil.
Ukrajinská armáda posléze získala větší část separatistického území nazpět (například důležité město Slavjansk), ale některé oblasti, jako Luhansk a Doněck se jí dobýt nepodařilo. Ruský protiútok – dle mezinárodního práva přepadení suverénního státu – začal 14. července 2014. Ukrajina se ocitla v patové situaci: pokus o dobytí separatiských oblastí by totiž vyvolal střet s ruskou armádou, na což Ukrajina nebyla v té době dostatečně připravena.
Ruské jednotky se zčásti stáhly až po podepsání příměří (tzv. Minských dohod z let 2014 a 2015) mezi Ukrajinou a takzvanou Doněckou lidovou republikou. Tím se však konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou nevyřešil. Situace v regionu zůstala napjatá, docházelo i k občasným ozbrojeným střetům.
Současnost
V únoru roku 2022 se ruský prezident Putin rozhodl zamrzlý konflikt s Ukrajinou rázně ukončit.
Nejprve uznal za samostatné obě separatistické “republiky” v Doněcku a Luhansku a zdůraznil nutnost chránit jejich ruské obyvatele před údajnou ukrajinskou genocidou. O dva dny později, 24. února 2022, vnikla na území Ukrajiny ruská vojska, a zahájila tak na rozkaz prezidenta Putina zcela bezdůvodně válku, při níž ruští vojáci záhy začali útočit nejen na vojenské cíle, ale i na civilní objekty a obyvatele ukrajinských měst. Putinův plán bleskového útoku a snadného vítězství však nevyšel. Na odpor se mu – pro Putina nečekaně – postavila ukrajinská armáda i civilní obyvatelsvto pod vedením ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. V boji proti ruskému agresorovi podpořily Ukrajinu téměř všechny země západního světa.
Zajímají vás dějiny a politika? Přihlaste se ke studiu historie na Fakultě pedagogické nebo ke studiu politologie a mezinárodních vztahů na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
LITERATURA:
DNISTRASKYJ, Št. Ukrajina a mírová konference. Vydavatelství Všesvit : Praha 1919.
HONZÁK, František, PEČENKA, Marek, VLČKOVÁ, Jitka. Evropa v proměnách staletí. Libri : Praha 1995. ISBN 80-85983-00-1.
KURFÜRST, Jaroslav. Příběh ruské geopolitiky. Jak se ruská myšlenka zmocnila více než jedné šestiny světa. Nakladatelství Karolinum : Praha 2018. ISBN 978-80-246-4026-6.
SNYDER, Timothy. Krvavé země. Evropa mezi Stalinem a Hitlerem. Nakladatelství Paseka a Prostor : Praha – Litomyšl, Praha 2013. ISBN 978-80-7260-280-3.
THER, Philipp. Temná strana národních států. etnické čistky v moderní Evropě. Argo : Praha 2017. ISBN 978-80-257-2133-9.
VJATROVYČ, Volodymyr. Ukrajinské dvacáté století. Utajované dějiny, Academia : Praha 2020. ISBN 978-80-200-3086-3.
WALKER, Shaun. Ruská kocovina. Putinův svět a přízraky minulosti. Paseka : Praha 2018. ISBN 978-80-7432-955-5.
ZUBOV, Andrej (ed.). Dějiny Ruska 20. století – díl II. Argo : Praha 2015. ISBN 978-80-257-0964-1.
ANALÝZA: Putinovy fantasmagorie o Ukrajině a jak to bylo doopravdy. Dostupné z: https://www.novinky.cz/valka-na-ukrajine/clanek/analyza-putinovy-fantasmagorie-o-ukrajine-a-jak-to-bylo-doopravdy-40388725. [25.03.2022].
Mapy ukážou pestrost Ukrajiny i složitost jejích dělících linií. Dostupné z