Kuriózní experimenty: Tajemství živých mrtvých

Napadlo vás někdy, že zombie neboli živí mrtví – oblíbené postavy amerických filmů a seriálů – nejsou pouhým výplodem scénáristovy fantazie, ale mohou být reální? A skutečně jsou! Můžete se s nimi setkat především na Haiti. Co je to za bytosti a jak je možné, že se z nich staly zombie? To se rozhodl zjistit harvardský antropolog a etnobotanik Wade Davis.

Když se Wade Davis ocitl na Haiti, nevěděl o tamějších voodoo praktikách a zombifikaci prakticky nic. V té době mu byl znám pouze případ jistého Clairvia Narcisse, který se po osmnácti letech od svého pohřbu vrátil ke své sestře Angelině, aby jí vyprávěl o tom, jak se stal zombie. Takových případů se v té době na Haiti objevilo víc, ale Clairvius Narcisse byl výjimečný tím, že jeho „smrt“ byla dobře zdokumentována. Podle lékařských záznamů přišel Narcisse na pohotovost místní nemocnice ve velmi špatném stavu. Zvracel krev, měl horečku a velké bolesti. Zatímco se jeho symptomy neustále zhoršovaly, lékaři nebyli schopni diagnostikovat jejich příčinu. Po třech dnech Narcisse „zemřel“. Jeho tělo bylo na 20 hodin uloženo v chladné místnosti a následně pohřbeno. Narcisse tvrdí, že si pamatuje na to, jak lékaři konstatovali jeho smrt i jak nad ním jeho sestra plakala. Živě si vybavil i svůj pohřeb, kdy byl údajně plně při vědomí, ale nemohl se hýbat ani mluvit. Poté, co bylo jeho tělo pohřbeno do země, ho prý ještě téže noci vykopal kněz voodoo a odvedl ho na cukrovou plantáž, kde spolu s dalšími zombie musel sloužit jako otrok až do knězovy smrti.

   
Voodoo předměty pro náboženské obřady

Davis přirozeně nevěřil, že by za existencí živých mrtvých mohla kouzla. Zaujal ho prášek, kterému bývá oběť voodoo vystavena předtím, než se z ní stane zombie. Navázal tedy kontakt s místním čarodějem voodoo Marcelem Pierrem a přesvědčil jej, aby mu ukázal, jak se tento prášek vyrábí. Prášek vypadal jako černý prach a obsahoval části ropuch, mořských červů, ještěrek, tarantulí a lidských kostí (Pierre použil kosti z ostatků dítěte, které vyhrabal v noci na místním hřbitově). Poté, co se tento jed vetřel oběti do kůže, začal mít dotyčný do několika hodin potíže s dýcháním a nauzeou. Následně začal pociťovat stupňující se bolesti celého těla, které přešly v paralýzu. Postiženému zároveň v důsledku nedostatku kyslíku zmodraly rty a jeho metabolismus se do několika hodin zpomalil natolik, že se lékaři mohli domnívat, že pacient zemřel.

Podle Davisova zjištění však toto nebyla jediná receptura na výrobu prášku pro zombifikaci. Právě naopak. Ingredience se v různých vzorcích lišily, avšak účinná látka byla vždy tatáž. Jedna z ingrediencí, kterou Davis ve vzorcích objevil, byla sušená ryba z čeledi čtverzubcovitých. Tyto ryby obsahují silný jed známý jako tetrodotoxin. A právě tetrodotoxin byl přítomen ve všech vzorcích zombifikačního prášku, které Davis získal pro svou analýzu.

Sám tetrodotoxin však ještě neudělá z člověka zombie. Pokud je mu člověk vystaven (a nezemře přitom na otravu), dokáže po čase spontánně znovu ožít, aniž by to mělo následně vliv na jeho vnímání a počínání. Avšak zombie na Haiti vypadají, jakoby byly v transu, bez vlastní vůle a plně ovládány silou čaroděje voodoo. To rozhodně nelze připsat vlivu tetrodotoxinu. Davis se domnívá, že za tento efekt může pasta z durmanu, kterou kněží podávají svým obětem.

Neméně zajímavá je ale společenská stránka zombifikace. Podle Davisova pozorování se lidé na Haiti totiž nebojí, že potkají zombie, ale že se jí stanou, protože zombifikace se zde používá jako forma trestu za přečin proti dobrým mravům. Člověk se tak stává vězněm ve vlastním těle ovládaném cizí vůlí, což je v konečném důsledku pravděpodobně horším trestem než pobyt ve vězení.

 

Zdroj: harvardmagazine.com
Obrázky:
By Thom Quine (http://www.flickr.com/photos/quinet/4909463222/) [CC BY-SA 2.0], via Wikimedia Commons
By Thom Quine (https://www.flickr.com/photos/quinet/4940849010/) [CC BY-SA 2.0], via Wikimedia Commons