Termín „fake news“ slýcháme poslední dobou z médií často. Přestože se nejedná o nový jev, nabyl tento fenomén s příchodem sociálních sítí nebývalých rozměrů. Jak často se fake news objevují, jak se šíří a proč? Na tyto otázky se pokusil odpovědět Soroush Vosoughi z Massachusetts Institute of Technology (MIT) v Cambridge, který spolu s kolegy prozkoumal na 3 milióny zpráv, které se v letech 2006 až 2017 objevily na sociální síti Twitter.  

Na základě dat z Twitteru vědci analyzovali, kolik lidí danou zprávu vidělo, jak se šířila a v jakém časovém horizontu šíření proběhlo. Přitom srovnávali dosah a tempo šíření pravdivých a nepravdivých zpráv a také faktory, které byly při šíření obou typů zpráv rozhodující.

Výsledek výzkumu byl šokující: fake news se šíří šestkrát rychleji a mají stokrát větší dosah než pravdivé zprávy. Nejčastěji přitom měly falešné zprávy politický obsah, na druhém místě se umístily městské legendy a dále zprávy o terorismu, přírodních katastrofách nebo z oblasti zábavy.

Kdo ale může za tak rychlé šíření a tak velký dosah fake news? Vědci se domnívali, že zde zásadní roli hrají internetoví roboti, ale k překvapení všech se ukázalo, že roboti ovlivňují šíření pravdivých i nepravdivých zpráv zhruba ve stejném rozsahu. Za masovým šířením nepravdivých zpráv podle studie ve skutečnosti stojí sami uživatelé Twitteru, a to často takoví, kteří mají méně followerů a celkově jsou na Twitteru méně aktivní.

Čím jsou ale fake news tak zajímavé, že je lidé mají potřebu sdílet? Vědci předpokládali, že za úspěchem falešných zpráv stojí jejich emotivní obsah, avšak analýzy ukázaly, že za masovým retweetováním nepravdivých zpráv ve skutečnosti stojí fakt, že je jejich obsah nový, neobvyklý a především překvapivý.

Výsledky zmíněné studie jsou alarmující, pomyslíme-li na to, že fake news zpravidla nevznikají jen pro zábavu. Často jsou koncipovány tak, aby sloužily jako nástroj k přesvědčení uživatele o nepravdivé skutečnosti, potažmo k jeho manipulaci. Buďme proto obezřetní a prověřujme, jaký obsah s ostatními sdílíme.

 

Zdroj: Soroush Vosoughi (Massachusetts Institute of Technology (MIT), Cambridge) et akl., Science, doi: 10.1126/science.aap9559